Assys blog
.....extra ordinary girl_

Říjen 2015

Velkorysí sobci

7. října 2015 v 18:27 | assys_ |  Téma týdne
Kdybych vyhrála milion korun, co bych s nimi udělala? Samozřejmě věnovala pro chudé v Africe! To by zřejmě velkoryse řekla většina z vás kdyby vyhrála takhle velké peníze. Jenže ono to není tak jednoduché.
Všichni si hned představí nemocného černouška umírajícího hlady a já mu poskytnu peníze! Bude se mít úžasně! Taková idylka. K tomu si ještě všichni známý o mě řeknou jak jsem velkorysá, že jo. Ale to, že jsou to vyhozené peníze dojde jen málokomu. Ne snad že by černoušci peníze nepotřebovaly, nebo že by se měli výtečně, to ne, jen se někteří občas málo zajímají komu do ruky ty peníze půjdou.
Protože to možná nebude hlady umírající africká rodina, ale nějaký vychytralý zbohatlý obchodník, který si všechny, nebo alespoň velkou část z darovaných peněz. Hřeje vás u srdce představa že se něčím takovým živí? A že se mu žije náramně dobře?
Mě by teda bylo líto těch peněz. Je škoda, že je tak těžké věnovat peníze přímo potřebným, ale vypadá to jako by to někomu ani nevadilo. Prostě je to ten úžasnej člověk co dal do Afriky peníze, vsadím se, že ani kdyby mu řekli že se to dostalo do nesprávných rukou, nikomu to neřekne a radši bude dál ten velkorysí sobec.

Assys_

Nezabiješ dítě..

4. října 2015 v 16:06 | assys_ |  úvahy
Pčece byste nezabili nevinné dítě? Ne, nikdy. A přece je zabíjíte a ani vám to nedochází. Potrat, antikoncepce a už jsem u toho. Fyzicky sice nikoho nezabijete, ale je to trochu složitější.
Některé názory říkají, že pokud se potrat udělá včas, dítě to ani nebolí. Ale ono nejde ani tak o fyzickou bolest jako o to, že kdyby jste dítě nepotratili, nějak by vypadalo, byla by to nějaká osobnost, člověk. Nový člověk. Život dítěte přece nezačíná jeho porodem. Začíná spojením spermie a vajíčka v břiše matky. To ví přece každý.
U antikoncepce, je to jako by jste dítěti zábranili žít. Strašné. A možná pokud máte nějaké cítění až budete starší si uvědomíte, co to mohlo být za člověka, koho jste zabili. Možná by ten člověk udělal něco významného pro vás nebo pro celý svět. Maličkosti, za které by jste na něho mohla být pyšná. Strašný pocit viny, to je to co na vás doráží. Pokud dítě opravdu nechcete, nikdo vám nebrání, ale musíte počítat s tím, že je to něco nepřirozeného, nemít děti, takže s tím ponesete i následky a starosti.
Starosti jestli například berete správnou antikoncepci, (existuje i taková, kterou dítě nezabíjíte, to by jste si ovšem museli dát tu práci a sledovat si to) aby nepraskl kondom, aby se vám při potratu dítěti něco zásadního nestalo, nebo si sex úplně odepřít. Pro mnohé velká oběť. Proto si radši slepě berou antikoncepci a v případě nouze dítě s lehkou hlavou potratí.
Věc, co já asi nikdy nepochopím.
Assys_

Zrazená a adoptovaná

4. října 2015 v 15:27 | assys_ |  úvahy
Zrazená a adoptovaná. Takhle jsem si někdy jako malá připadala. Proč? To nedokážu vysvětlit. Nejsem si jistá, jestli jsem jediná, kdo nad tím někdy přemýšlel, každopádně já jsem si tím lámala hlavu skoro celé dětství.
Ne že bych byla jako malá nějak nešťastná. Naopak, měla jsem úplnou rodinu, žádný alkoholismus, závislosti nebo těžké nemoci. Přesto anebo možná právě proto jsem pořád přemýšlela nad tím, jestli nejsem adoptovaná.
Ne že bych chtěla být, při té představě mi běhal mráz po zádech, ale ta možnost tu byla. Možná tyhle pocity ve mě vyvolávalo i to, že jsem někdy zlobila, dostala na zadek, nebo se mi zdálo že mě nikdo nechápe. Tak jsem si prostě řekla, že k nim nesedím a nepatřím. Přesně si nepamatuju nakolik jsem o tom byla úplně přesvědčená, každopádně vím, že jsem to hned nehodila za hlavu.
Přemýšlela jsem nad tím jako dítě do "takové hloubky", že na fotkách kde je se mnou máma těhotná, jsem si pořád myslela, že si něčím břicho vycpala.
Když jsem se odvážila o tom s mámou mluvit, řekla mi, že kdybych byla adoptovaná, už dávno by mi to řekla. Uvěřila jsem jí a řekla jsem si: Takže nejsem ta jediná chudinka nepatřící do rodiny? A vtom jsem si uvědomila, že malý kousíček ve mně chtěl, abych byla odlišná, aby mě pak sourozenci litovali a abych se měla na co vymluvit, když si s rodiči nebudu rozumět. Taky bych určitě podnikla dobrodružnou výpravu za svými pravými rodiči a žili bychom šťastně až do smrti.
Zmiňovala jsem se už že jsem byla malá?
Dobře. Každopádně až mi to došlo se vším všudy, že opravdu nejsem adoptovaná a dala jsem si pět a pět dohromady, byla jsem ráda, že jsem ráda.

Měli jste někdy jako malí taky takový pocit nejistoty že vaší rodiče nejsou vaši?

Assys_
kykyrykýý