Assys blog
.....extra ordinary girl_

Kéž by mě nenechal

27. června 2015 v 14:14 | assys_ |  příběhy
Koukám na kapky, které se melancholicky rozprskávají a pomalu stékají a spojují se dolů. Sedím v autobuse. Autobus je plný narvaných lidí a já přišla pozdě a přesto sedím. Je to proto že jsem na vozíčku. Jmenuju se Seinna a ano, jsem postižená a dost lidí se mi směje. Vy si asi říkáte že kdyby jste mě potkali, v životě by jste se mi nesmáli a hrozně mě litovali, jaký mám já chudinka zkaženej život. Tohle je jeden s hlavních důvodů proč vám tohle všechno vůbec říkám. Chci vám vysvětlit že pohled na mě není opravdu nic co by si každý přál a vím, že alespoň nějaká část vevnitř z vás si vybírá přátele, lásku i oblíbence podle vzhledu. Dost lidí to popírá. Vždyť i já soudím podle vzhledu. I když jsem to zrovna já kdo by se měl z chyb druhých poučit.Tak si to představte. Dvě super holky, chytré, milé, moc fajn. Jedna má krásné blonďaté lokny, milý nosík, velké modré oči a sladký úsměv. Je pěkně oblečená, tenhle styl se vám moc líbí. Pak tu máme postiženou holku na vozíku. Má kalné oči, slintá a to nejen u jídla, má tiky a celá se cuká když se snaží pořádně něco říct. Zohyzděné nohy přehozené starou, uslintanou od ní, žmolkovitou dekou. A jednoduché plandavé oblečení které si je schopná sama navléct. Nebojím se říct, každý by si vybral tu krásku. Kdyby byl člověk předem upozorněn, nebo si přečetl, to co tu píšu, možná by zvolil postiženou holku. Ale jen z lítosti a taky proto, aby si o něm lidi mysleli, jak se obětoval. Přesně takové přátelé nechci. Ty, co se mnou snaží přehnaně komunikovat a na každém kroku lidem říkají že se o mě moc starají. Chci opravdové přátelé který mě mají rádi takovou jaká jsem, ať už lidi říkají o mě nebo o ní jakékoli věci. Nejpíš vám už došlo že žádné přátelé nemám. Stojí vedle mě má sestra Kennie. Má mě ráda, ale musí mě všude vozit a ve škole krmit a utírat a další. No a prostě Kennie už je šestnáct a maluje se, je opravdu pěkná a hezky se oblíká. Chce se líbit. Nejen kámoškám, ale i klukům. A já jsem ten, kdo jí v tom brání. Kluci často bývají dost necitlivý a tak když mě Kennie ve škole krmí se smějou nejen mě, ale i jí. Jako by jedno neštěstí nestačilo, musím to přenýst i na ségru. Vím že mě má ráda, už proto že je z rodiny jediný kdo se mě ujal a že jí někdy lezu docela na nervy. Mamka už je mrtvá. Před mým porodem měla nějaké zdravotní problémy a doktoři jí doporučovali potrat. Ona mě, ale tak hrozně moc chtěla, že nedbala na jejich rady a porodila mě. Táta mi říkal že jsem sebou tak hrozně mlela že jsem celá převrátila a máma kvůli tomu měla tak těžký a vysilující porod že jí to zabilo, zatímco já vrahoun, jsem zůstala na životu. Postižená, ale na živu. Od té doby mě táta nenávidí. Kennie, ale říkala že táta to zbytečně dramatizuje, že prý jsem se nakazila tou máminou chorobou a proto měla máma porod tak těžký, ale nevím, jestli mě nechtěla jenom utěšit. Kažpádně jak už to bylo, jak chce po porodu se táta rozhodoval jestli mě nechat žít. Nechal mě kvůli mámě, ale doteď si říkám že kdyby mě nenechal žít mnohým lidem by ukončil trápení. Jemu samotnému samozřejmě ne. Je od máminy smrti úplně mimo a už je to dvanáct let ( pro matematicky slabší: je mi dvanáct) a pořád se z toho ještě nevzpamatoval. Nevydělává, jen chodí do hospody nebo tupě civí do televize. Se mnou vůbec nemluví, ale Kennie říkala že s ní mluví v pohodě. Žijeme ze souciálních dávek a Kenniiných brigád.
"Seinno, vystupujem!" vytrhne mě z myšlenek Kennie, která se mnou třese. Autobus zapíská a zavřou se dveře.
"Do háje," zakleje Kennie a hodí po mě vražedný pohled. Omluvně si zkousnu red. Cítím se hrozně když se na mě Kennie zlobí.
"Co to děláte? Nechte toho chudáka na pokoji!" pokárá ji žena v zelené blúze. Není to poprvé co se nám tohle stalo. Problém je v tom, že lidí si myslí že když sedím na vozíčku, jsem nějaká super křehká a zranitelná. Kennie zčervená a zaryje oči do země. Není zvyklá na problémy. Hrozně chci svoji sestru uhájit, ale místo slov a písmen začnu zběsile prskat a kopat nohou. Žena ještě zesílí svůj ledový pohled na Kennie. Na mě se podívá až nechutně soucitně. Nesnáším tenhle falešný soucit. Neumím skoro mluvit, zato moc dobře slyším a chápu. Zrovna tohle moc lidí nechápe. To že mám blbej obal si tak nějak spojují s tím, že jsem tupá i uvnitř. Díkybohu zato že aspoň mozek mám v normální velikosti. Kolikrát jsem inteligentnější než všichni kluci co se mi smějou dohromady, ale nemůžu jim to říct. Koneckonců, je mi vlastně už i příjemnější když se mi někdo posmívá, než když někdo ke mě chová falešněj soucit. Táta mě zkoušel šoupnout do školy pro zvláštní děti, ale bylo to tam hrozné. Nikomu z nich totiž mozek nezůstal v normální velikosti. To poznám. A tak mě ségra vodí do normální školy a tam je odsouzena k tomu nonstop mi pomáhat. Když mě veze domů cítím, že neví jestli na mě má být vzteklá nebo hodná. Často mi o něčem vypráví protože ví že to chápu, ale dnes celou cestu mlčí. Je to k uzoufání. Ségra otevře dveře a hned z nich zase výjde. Vím, že má klavír, ale neřekne ani slovo. Tak tam stojím v otevřených dveřích a pláču. Dělám to často, ale vždycky když se rozvzlykám hážu celým tělem a tak si zacpu pusu a zapřu se. Vší silou ochablých rukou odtlačím kola vozíčku. Vyjedu ven. Nikdy jsem sama takhle ven nevyšla, nevím co mě to popadlo. Prostě jedu dál. Po cestě na mě lpí udivěné, nápadnější i rádoby nenápadné pohledy. Už jsem daleko za vesnicí. Jedu dál a přemýšlím. Otec mě nenávidí, sestra už mě má plné zuby, nemám nikoho komu by na mě záleželo. Tak proč tu vlastně jsem? Jasně, že vím proč. Protože máma mě chtěla a táta mě nechal na živu.
Kéž by mě nenechal. Najednou uslyším co jsem si to vlastně řekla. Docela se vyděsím. Copak mám sebevražedné sklony?
Ty slova mě dohánějí k šílenství. Slyším je všude kolem sebe, i uvnitř. Jejich hlasitou ozvěnu. Je to k uzoufání. Už vidím potemnělý most Dannigue. Když na něj vyjedu, ty slova už uvnitř mě ječí, naprosto nevýhradně, bezostyšně ječí. Připadám si jako blázen, který nemá pro co žít. Pomalu slezu z vozíčku a pevně se chytím opěradel.
Kéž by mě nenechal.
Vítr fouká do mých zašmodrchaných a uslyntaných vlasů.
Kéž by mě nenechal.
Utřu poslední slzu. A přehodím zadek přes zábradlí mostu a pevně se ho držím rukama.
Kéž by mě nenechal.
Ruce se mi potí a zvedá se mi žaludek. Teď už není cesty zpět.
Kéž by mě nenechal.
Pustím se.
Slyším tak silné hučení vody až mi to rve uši. A pak najednou jako by do mě vjelo stovky nožů zároveň a všechna ta bolest se rozlévá ve vodě....
Cítím tvrdý písek. Trvá mi chvíli než mi dojde co se stalo. Jako by to byl sen. Jsem hrozně vyčerpaná, ale žiju, jakto? Rozhlédnu se. Je mi to tu povědomé. Písčité pobřeží, zelené stromy. Vždyť já jsem na břehu vesnice! Nemám sílu vstát, voda mě vyplavila až jsem, tak jen křičím dokud můžu. Pak únavou usnu.
"Seinno! Seinno, slyšíš mě?" začínám zaostřovat. Drobné rysy, rovné vlasy...Kennie!
"Kde to jsem?" zachroptím. A vtom. Proboha! Já to úplně normálně řekla. Kennie začne hystericky brečet. Táta je tu taky. Má kruhy pod očima a je bledý jako stěna.
"Je to zázrak," zhodnotí situaci přicházející doktor. "nevím, jak je to možné ale musela si při pádu uhodit nějaký nerv a... on, nevím jak se to stalo, v podstatě naskočil! Bude chtít trochu času a Seinna se naučí normálně chodit i mluvit." Vytřeštím na něho oči. To musí být sen! Zvedne mě z postele a pevně mě drží. Hrozně mě bolí nohy a nešikovně matlají po podlaze. Ale cítím je! Ovládám je!
Assys_
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni prosím*

Klik_

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
kykyrykýý